něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 08. 03. 2021 na slet č.10 v 19h do klubu Paliárka.            

Dítě (próza, peterkey) • Pastelkou na papír (poezie, peterkey) • Labutě trhají se z opratí (povodňová rozvaha) (poezie, peterkey) • V Africe (demografická odrhovačka) (poezie, peterkey) • Seznamovací (tango) (poezie, peterkey) • zuby moudrosti (stomatologické boogie) (poezie, peterkey) • Komáří (zamilovaná) (poezie, peterkey) • Bílé myši (grunge-Ementál) (poezie, peterkey) • Raffi (óda na krk) (poezie, peterkey) • Sele (pig-pop) (poezie, peterkey) • Žáby (sebezpytná agitka zřizovatele Zverimexu) (poezie, peterkey) • Je jaro (shovívavá) (úvaha, peterkey) • Bude ticho (poezie, peterkey) • Hroši (gangsta-blues) (poezie, peterkey ) • Zástupy tupých (poezie, peterkey) • Quijo tam! (poezie, peterkey) • Dopis v lahvi (poezie, peterkey) • Koupil jsem v Tescu (úvaha, peterkey) • Udatný rytíř (poezie, peterkey) • Starý pes (poezie, peterkey) • Šedivý vlas (poezie, peterkey) • Skřítci (poezie, peterkey) • Sychravo (poezie, peterkey) • Volné verše (poezie, peterkey) • Pohádka o dědovi (próza, peterkey) • Lodivod (poezie, peterkey) • Letní Letná (próza, peterkey)

1.1.2021
Letní Letná

Ta oranžová cedule s bílým nápisem a lemováním přitahovala jeho pohled snad pokaždé, co kolem projížděl tramvají cestou do práce nebo z práce. Vždy alespoň mimoděk zvedl oči od čtení, aby se ujistil, že jeho vysněná trofej je stále k mání. Pokaždé hned s uzarděním zaháněl hříšné myšlenky – loupení dopravních značek a espézetek přeci neschvaloval ani zamlada, kdy podobnými excesy často končívaly studentské tahy městem. Co teprve teď, jako spořádaný otec od rodiny?! S touhle cedulí to ale bylo jiné – měla pro něj zvláštní význam. Stejně jako celý novocirkusový festival, který každoročně ohlašoval blížící se konec letních prázdnin. Miloval hravou atmosféru festivalu s bohatým doprovodným programem. Letenská pláň se při té příležitosti vyzdobila stovkami těchto oranžových cedulí s bílým nápisem odkazujícím k názvu festivalu. Po skončení festivalu všechny cedule zmizely. Jen tahle jediná letos zůstala. A tak ho sváděla. Doufal (a děsil se toho zároveň), že ceduli časem pořadatelé festivalu uklidí, nebo, že si ji někdo s podobně nízkými úmysly přivlastní… Cedule však odolávala.

Časem si pro svůj loupeživý záměr začal hledat zdánlivě racionální zdůvodnění. Tak předně: cedule odkazovala na LETNÍ festival, což, uznejte, v půlce ledna není dvakrát aktuální. Navíc ji nějaký dobrák otočil o 180 stupňů, takže místo na Letnou teď ukazovala někam ke Stromovce. No to už snad přímo ohrožuje národní bezpečnost! Jen si představte, že by taková nedůslednost panovala kupř. u značení hlavních a vedlejších silnic! Bylo by tedy aktem nadmíru občansky odpovědným takovou diverzní ceduli odstranit a, samozřejmě na vlastní náklady, bezpečně uložit na vhodné místo. Třeba u nich doma v obýváku nad klavír! Samozřejmě, až se čas festivalu opět nachýlí, bude možno ceduli opět dočasně vrátit na její původní místo, aby mohla směřovat zájemce o nový cirkus do pestrobarevných šapitó, kde zvířeti už není činěno příkoří člověkem, a i ti klauni nakopávají si zadky jen z těch nejvyšších estetických důvodů.

 A tak se jednoho večera odhodlal. V práci se vybavil kombinačkama a za hustého deště vyrazil do temné noci, vstříc svému osudu. Počasí mu přálo, tlusté provazy deště už několik hodin bičovaly město, k pravidelnému večernímu běhu či procházce by se toho večera odhodlala jen hrstka statečných. Se statečnými však bejvá ten problém, že maj kolikrát tendenci se míchat do věcí, po kterejch jim nic není, říkal si s úšklebkem westernového padoucha a déšť mu stékal za krk. Už chvíli postával pár kroků od cedule a nenápadně obhlížel způsob jejího uchycení. Trochu ho vyděsilo, že cedule byla ve skutečnosti mnohem větší, než jak se zdálo z tramvaje. Až nyní si uvědomoval skutečné rozměry zamýšleného činu. Ale jinak se situace tvářila příznivě. K dřevěnému sloupku byla cedule přichycena jediným šroubem, navíc na druhém konci s křídlovou matkou – nebude-li příliš utažená, celá věc nezabere víc jak dvě-tři minutky. Teda pokud na ni dosáhne! Marně se rozhlížel, jestli v okolí neleží vhodné stupátko. Zahlídl jen dvě rozmočené kartonové krabice. Co naplat, cvičně se postavil na špičky a natáhl se za pravou rukou. Hned napoprvé matku bezpečně sevřel mezi prsty. Ani nebyla moc utažená! Na chvíli raději přerušil akci, aby zhodnotil celkovou situaci. Na nedaleké zastávce čekal jediný člověk, v kapuci a s cigaretou v ruce. Ve tmě nebylo zřejmé, jestli se dívá jeho směrem. Hlavně se teď neukvapit… Od Hradčanské se blížila šestadvacítka – třeba do ní nastoupí. Chlápek na zastávce spěšně típl cigaretu. Tak tohle bychom měli. Teď ještě aby nikdo nevystoupil… Tramvaj odjela a na zastávce po ní zůstal jen dohasínající špaček. Okolí zastávky se ponořilo do ticha. Teď nebo nikdy! Znovu se vyšponoval na špičky a zběsile odtáčel matku proti směru hodinových ručiček (hlavně to teď nepoplést!). Několik prvních obrátek šlo trochu ztuha, ale pak už stačilo ukazováčkem cvrnkat do křídel matky a ta se za tichého zvonění ochotně posouvala po závitové tyči. Za chvíli ji měl v dlani! Vytáhnout uvolněný šroub z dřevěného sloupku už byla větší dřina, až si chvíli myslel, že se bude muset vrátit do práce pro šroubovák, kterým by zaseklý šroub vypáčil. Naštěstí to šlo i dlouhým klíčem od bytu. Po chvíli dloubání a páčení se šroub konečně začal otáčet a po delším zápase se mu jej i s cedulí podařilo vytočit ven. Odložil ceduli na plocho do trávy a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Od Letenského náměstí se blížila další tramvaj a zpoza stadionu se zrovna vynořila asi čtyřčlenná skupina lidí s deštníky. Byli však ještě dost daleko, nebylo tedy pravděpodobné, že ho při činu pozorovali. Rychle popadl kořist a vyrazil s ní napříč prázdnou plání – ve spáncích kladiva vzrušení! Původně si naivně (pokud vůbec) plánoval, že ceduli ukryje pod bundu, což se při jejích skutečných rozměrech ukázalo jako nemožné. S tak obří cedulí se sotva může producírovat po Letné nebo vlézt do tramvaje. Co teď? Vyplavený adrenalin mu na chvíli zatemnil mysl, v hlavě se odvíjely paranoidní představy klaunů-zabijáků, kteří mu jsou už jistě na stopě a až ho dopadnou, ztrestají jeho opovážlivost nekonečnou torturou komických skečů. Musel se té představě nahlas zasmát. Ve skutečnosti si byl vědom, že celá ta věc je vlastně klukovina, ale proč si neužít ještě trochu dobrodružství? Po zralé úvaze nakonec jako nejbezpečnější možnost vyhodnotil jít domů pěšky, přes Stromovku až k Trojskému mostu a následně Trojskou ulicí až do Kobylis. Tato trasa zahrnovala nejméně kritických úseků, kde se nešlo vyhnout osvětleným ulicím, většinu z nich navíc už dost daleko od Letné, kde bylo oprávněné očekávat nejvyšší výskyt klaunů-zabijáků. Jinak samé potemnělé chodníčky a houští, kam ruka zákona nedosáhne. Když to půjde dobře, do půl hodiny by mohl být doma.

 

Probudil se kolem deváté, z obýváku doléhaly zvuky z televize. Děti už se nejspíš nějakou dobu dívaly na pohádky, žena ještě spala. Protáhl se na posteli a v tom mu to došlo – on to udělal! Rychle vyskočil z postele a běžel do obýváku. Nad klavírem zářila velká oranžová cedule nepatřičných rozměrů! Vzpomněl si, že ji ještě v noci v euforii přivrtával (měl by se za to při vhodné příležitosti omluvit sousedům). S obavami se podíval na děti – určitě se budou vyptávat, jak se tu ta cedule ocitla! To se musí dobře rozmyslet, přikazoval si. Nerad dětem lhal, ale dobře věděl, že popis komplexní reality světa se v jejich věku ještě neobejde bez určitých opodstatněných zjednodušení. I zde bude záhodno některé aspekty celé záležitosti příliš nezdůrazňovat, přemítal. Načež se z ložnice vypotácela Manka a s upřímným zděšením vykřikla: kdes to, proboha, ukrad?! Po několikerém vysvětlování původu cedule a objektivní prospěšnosti jejího přemístění si nakonec přeci jen vymohl, že cedule může zůstat na svém novém místě, tedy nejdéle do léta, kdy, jak slíbeno, bude navrácena zpět.

Celý příští týden se podvědomě vyhýbal místu činu. Do práce jezdil zásadně metrem a zrušil dokonce jednu pracovní schůzku, která se měla uskutečnit poblíž, jen aby nemusel projíždět kolem letenské pláně. Snad se skutečně bál, že na prázdném sloupku místo cedule spatří vývěsku se svou fotkou a nápisem: hledá se, živý či mrtvý! Až v pátek po práci přeci jen přemohl zbabělost a nasedl do přeplněné šestadvacítky. Když projížděli kolem stadionu, až na poslední chvíli se prodral k okýnku, odkud měl dobrý výhled na celou pláň. Sloupek byl prázdný. Zdálo se tedy, že po něm a po ceduli, nikdo nepátral. Přesto pocítil smutek. Už si zvykl vídat ji na tom místě a teď mu scházela. Možná i ostatním? Třeba ta cedule nebyla jenom zapomenutá. Možná tam byla ponechána úmyslně, aby místním dávala naději, připomínala, že po dlouhé zimě zase přijde léto. Jakým právem si ji vlastně přivlastnil? V tu chvíli byl pevně rozhodnut, že ještě toho večera ceduli vrátí. Ale doma už ho odhodlání pustilo, po večeři se mu už do chladné noci nechtělo a nakonec už i Manka připouštěla, že ta cedule vlastně docela ladí k závěsům. Navíc, konečně správně ukazovala na Letnou, i když hodně z daleka. A tak cedule zůstala nad klavírem.

A všechno se začalo kazit. Nejprve v práci, jako by najednou ztratil veškerou sílu a zdánlivou lehkost, se kterou dříve překonával i ty největší výzvy. Všechno šlo najednou ztuha anebo spíš nešlo vůbec. Experimenty selhávaly, výsledky nedávaly smysl, přístroje, jeden po druhém, vypovídaly službu. Nevzdával se a zkoušel nepřízeň přemoct ještě větším úsilím a odhodláním, trávil v práci každý den 12 hodin, pak přidal i víkendy, rodinu na čas skoro nevídal… Ale čím víc se snažil, tím hůře se mu vedlo. Připadal si, jako by ho někdo zaklel. Nepatřil mezi pověrčivé a tak si souvislost mezi náhlým selháním a zcizenou cedulí dlouho odmítal připustit. Při tom všem stresu ani nepostřehl, že se ve zprávách začaly objevovat znepokojivé informace o jakémsi neznámém viru, který se objevil v jedné zapadlé čínské provincii. Nutno říci, že těmto zprávám zprvu věnoval pozornost málokdo. Za pár měsíců už se pandemie nového koronaviru nekontrolovaně šířila Evropou a postupně přinutila utlumit veškerý život společnosti. I v Česku se zavřely nejprve kluby a restaurace, divadla a koncertní sály, brzy na to i školy, úřady a fabriky. O ničem z toho dlouho netušil. Zcela pohroužen do svého výzkumu nesledoval zprávy, v laboratoři pracoval sám, takže vlastně nikoho nepotkával, z domu vyjížděl ještě za tmy a vracel se, když už všichni zase spali. Dozvěděl se o tom vlastně až ve chvíli, kdy mu jednoho dne zakázali vstup do laboratoře. Prý z epidemiologických důvodů. Nechápavě hleděl na úřední lejstro na nástěnce ústavu, než mu dobrácký vrátný poradil, ať jde raději domů a odpočine si. Cestou domů si uvědomil, že už vlastně dlouho nepotkal žádného člověka. Ulice byly vylidněné jako v žánrově důsledné postapokalyptické dystopii, jen občas zahlédl osamělou postavu s rouškou zakrytými ústy. Doma si konečně pustil rádio a až do večera fascinovaně poslouchal zprávy a reportáže popisující nastalou situaci a její dopad na různá odvětví hospodářství. Všude slyšel vlastně totéž: z protiepidemických důvodů se ruší, zastavuje, zakazuje... Situace byla natolik vážná, že se, považte, na čas přerušila i výroba automobilů! Proud informací o dotčených sektorech neustával ani v dalších dnech. Ve studiu se střídali renomovaní komentátoři, kteří narychlo vyčíslovali cenu takového celoplanetárního zastavení a poměřovali ji s cenou zachráněných lidských životů. Spirituálněji založení publicisté zase upozorňovali, že i takovou krizi lze vnímat jako příležitost, čas k zamyšlení – snad aby lidé nepropadali přílišné trudnomyslnosti. Duchovní autority vyzývaly k pokoře a usebrání, politici burcovali k solidaritě se zdravotníky a dodržování nastavených pravidel. Národ na krátký okamžik táhl v boji proti neznámému nepříteli za jeden provaz.

Dlouho se mu nedařilo udělat si v celé věci jasno. Bylo šílené si jen připustit, že by to všechno mohlo nějak souviset s jeho cedulí. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že na daném stavu nese díl viny. Vytáhl tedy ze skříně šicí stroj a stará prostěradla a jal se odčinit své selhání šitím roušek, kterých bylo v té době kritický nedostatek. Střídali se s Mankou u stroje a konečně byli zase spolu – děti stříhaly a rodiče šili, čas se na chvíli doslova zastavil a oni se v nastalém bezčasí chvíli vznášeli ve stavu beztíže.

To absolutní ustrnutí naštěstí netrvalo dlouho, takže dříve, než u nich stačila propuknout ponorková nemoc, mohli zase začít střídavě docházet do práce. Přesto, těch pár týdnu klidu jako by odčarovalo kletbu, která mu ještě nedávno svazovala hlavu a ruce. A tak se opět zvesela pustil do díla, práce jej opět těšila a většinou se i dařila. Navzdory mírnému rozvolnění se však společnost nadále svíjela v okovech přísných protiepidemických opatření. Že by se v létě mohly konat oblíbené festivaly se jevilo jako krajně nepravděpodobné. Přesto si slíbil, že pokud se letos uskuteční Letní Letná, bude jeho cedule u toho!

 V létě se život jako mávnutím kouzelného proutku vrátil do normálu – lidi s úlevou odhodili (toho času už) nenáviděné roušky a vyrazili za letním dobrodružstvím, k moři nebo k rybníku, každý podle svých (často tenčících se) možností. I oni se vydali na výlet, za rodinou na Oravu, kde si během pár týdnů užili koupání v přehradě, výlet do hor i prohlídku zříceniny hradu v Oravskom podzámku. Zrovna, když se plni zážitků vraceli do Prahy, zaslechl v rádiu útržek reportáže z nějakého probíhajícího festivalu. Rychle přidal hlasitost v neblahé předtuše, která se za krátko potvrdila: toho dne končila Letní Letná! Jak jen na to mohl zapomenout? Podrážděn klepl dlaněmi do volantu, až na okamžik probral Manku ze spokojeného spánku spolujezdkyně. Svůj slib už tedy nesplní…

Už první zářiový týden se začala epidemická situace opět dramaticky zhoršovat. Bylo zřejmé, že školáci se ve školních lavicích příliš neohřejí. Mnozí to dávali za vinu laxnímu přístupu vlády a přílišnému uvolnění opatření během léta, ale on věděl své. Už však nebylo způsobu, jak by své opakované selhání odčinil. Společnost se postupně rozklížila na dva nesmiřitelné tábory: jedni existenci viru kategoricky popírali a vyzývali k vědomému nedodržování všech vládních opatření, druzí naopak varovali před blížícím se kolapsem zdravotnictví s tisíci zbytečně mrtvými týdně. Situaci ještě více eskalovalo chystané masivní očkování obyvatelstva s cílem omezit šíření viru v populaci. Rozdělená společnost se vzájemně obviňovala z nezodpovědnosti. Jedni v očkování viděli spásu a nejlepší způsob, jak vybřednout z neustálého kolotoče přitahování a povolování protiepidemických opatření. Pro odpírače existence viru byl podezřele rychlý vývoj vakcíny naopak jasným důkazem, že celá věc je jen dobře promyšleným komplotem iluminátů a farmaceutických společností společně usilujících o rozvrat stávajícího společenského řádu. Nastalá nepřehledná situace hrozila brzy přerůst v ozbrojený konflikt.

Znepokojeně pozoroval spirálu šílenství, která se kolem roztáčela do stále vyšších obrátek. V podobných chvílích je přirozené hledat naději a inspiraci u velikánů, kteří osvědčili v dějinných chvílích (často mnohem úkladnějších, než je, přiznejme, tato) svůj charakter a jasnozřivost hodnou následování. Co dělat, když nebezpečí, zprvu abstraktně vzdálené, už zcela hmatatelně proniká do našich životů, vlamuje se do dveří našich družstevních bytů, když už se onen příslovečný mlok cachtá ve Vltavě? Jak zakončit příběh, který jak voda při jarním tání teprve hledá nejpravděpodobnější cestu ze svahu?

Týden proležel v horečkách, zajatý ve fantaskních představách hrozícího rozkladu, svého i společenského. Zákeřný virus mu nenasytně požíral plíce, mělký dech sotva stačil zásobit zubožené tělo kyslíkem. Manka mu po celou dobu starostlivě vařila čaj a srážela teplotu studenými obklady. Jako zázrakem se jí i dětem nákaza vyhnula. Po týdnu horečky konečně pominuly a on se mohl konečně alespoň trochu nadechnout. Pomalu se procházel prázdným bytem, Manka s dětmi byla zrovna na zdravotní procházce. Sedl si ke klavíru, přivřel víčka a nechal prsty volně rozběhnout se po klaviatuře. Ozvaly se první tóny povědomé písně, staré grungeové balady, kterou si před časem oblíbil hrát v mírně swingové úpravě. Nemocí zbystřené smysly se opájely harmonií tónů a na jeho tváři se po čase opět rozprostřel nepatrný úsměv. Zvolna rozevřel víčka, aby se ujistil, že jsou jeho prsty na správných klávesách. Přitom periferním pohledem zpozoroval, že v zátiší nad klavírem něco schází – cedule byla pryč!  Ve stejném okamžiku zašramotil klíč v zámku a do bytu vpadla Manka a za ní povykující děti. Dojatě se díval, jak se pošťuchují a vzájemně na sebe pomrkávají. Chtěl se hned Manky na ceduli zeptat, ale po chvíli váhání k tomu nenašel odvahu a ani později už se o ní spolu nikdy nebavili. Zkrátka zmizela.

- - -

Čekal na tramvajové zastávce na šestadvacítku. Jeho pozornost upoutal palcový titulek v novinách spolucestujícího. Přes rameno četl: první vlna očkovací kampaně úspěšně ukončena! Ušklíbl se. Přejel pohledem na plechový plot u zastávky, který byl pokrytý plakáty blížícího se hudebního festivalu. Mimoděk si představoval jeden pestrobarevný plakát u nich doma nad klavírem. Opatrně se rozhlídl kolem sebe. Co by se tak mohlo stát?

15.11.2020
Lodivod

Když ti vítr loď rozkymácí,

uprostřed divokých vod.

Když se ti maják v mracích ztrácí,

jsem tu já, tvůj lodivod.

 

Jsem tu já, kdo navede tvou bárku k cíli.

Já, kdo skasá plachty, vítr sílí.

Já, kdo každou bouří provede tě.

Já, kdo miluje tě.

Já, kdo miluje tě.

 

Když ti voda podpalubí smáčí,

rychle popadnu džber.

Když se ti na kompasu střelka protáčí,

jen já ti ukážu směr.

 

Jsem tu já, kdo navede tvou bárku k cíli.

Já, kdo skasá plachty, vítr sílí.

Já, kdo každou bouří provede tě.

Já, kdo miluje tě.

Já, kdo miluje tě.

 

Až utopíš se v temné noci,

má světlice nebe rozzáří.

Jen se mnou můžeš šťastná plout.

Jenom se mnou budeš šťastná plout.

Jenom se mnou musíš šťastná plout!

3.11.2020
Pohádka o dědovi

Vidličkou vybírám na slzičky nastrouhané okurky ze sladkokyselého nálevu. Odpolední siesta voní po kávě a švestkovém koláči s drobenkou. Na lepkavé stuze spuštěné z lustru bzučí několik chycených masařek a v remosce na troubě chladnou zbytky nedojedených kuřecích stehen. Usrkávám nálev a s přivřenými víčky napjatě poslouchám už tolikrát slyšené vyprávění, jako by to bylo poprvé. Děda Květoš usrkává turka a vypráví: o náletech za války, o Zátopkovi… Prý spolu na vojně běhávali. Nebo běhal jenom Zátopek, kolem jejich kasáren? Přes propast desetiletí doléhají ke mně už jen rozmázlé šmouhy vzpomínek.

Narozen 1924 do sedlácké rodiny, za války nuceně nasazen k práci „v Rajchu“, snad někde v Mannheimu.

Lovím z misky zbytky okurek a nad hlavou mi sviští spojenecké bombardéry. Na svých perutích přináší mír a smrt. Dědovi ve vzpomínkách se ještě nechce umřít a tak, pod záminkou návštěvy své nemocné matky, prchá zpět do protektorátu na rodné (tehdy ještě) Zlínsko. Přes rok se tam pak skrývá před úřady a jistou kulkou. Hrdina. (skoro) Partyzán!

Květoslav Laciga, rodák z Kvítkovic (dnešní Otrokovice). Chtěl bych mu věnovat tuhle pohádku. Pohádku o dědovi.

Po válce přichází mír a děda Květoš na Těšínsko. Nevím přesně jak a proč, prameny mlčí. Potuluje se po kraji a získává si přízeň domorodců svou družnou povahou a přiměřeným bonvivánstvím. Vyučený stavař, který celý život snil o dráze kuchaře na zaoceánské lodi, potkává ve službách Inženýrsko průmyslových staveb babičku Helenku, toho času stále ještě režimem perzekuovanou manželku emigranta, zakarpatského dobrodruha, který záhy po Vítězném únoru (v předtuše zářných zítřků) utekl do Francie. Ve spěchu, a tudíž bez babičky i jejich ještě nenarozeného syna – strejdy Jirky. Babička Helenka se tak náhle, mačkána v ozubeném soukolí dějin, rozhoduje mezi moravským vrabcem v hrsti a galský kohoutem za železnou oponou. (Z dědova pohledu) šťastná volba je o pár let později zpečetěna narozením mojí mámy, Soničky.

Filmový střih nás přenáší do výčepu horské chaty, kam se promáčený děda s mou sotva sedmiletou (a neméně promáčenou) mámou uchýlili před letní bouřkou. „Dva čaje a dva rumy!“, hlásí máma dětským hláskem už ode dveří. Osazenstvo horské boudy s napětím (a následnou úlevou) sleduje, jak obě štamprle bramborového likéru končí v dědově čaji. Obvyklý rituál jejich pravidelných víkendových výletů po Beskydech, které mají krom ozdravně-turistického účelu ještě jeden skrytý cíl: najít si chalupu!

Rozhlížím se po světnici, očima ohledávám svébytné dřevěné obložení, skříňky a police. Pokolikáté už se obdivuji řemeslné zručnosti, se kterou děda přestavěl přízemní chatrč, která svým původním majitelům doslova padala na hlavu, ve dvoupodlažní horskou chatu, která i po víc jak půlstoletí stále impozantně trčí z příkrého svahu nad potokem Vápeníkem, na samém kraji vesnice Vendryně v malebném podhůří Slezských Beskyd.

Mhouřím oči proti zapadajícímu slunci a zase vidím dědu Květoše, jak na verandě popíjí lahváče, zaslouženou odměnu po celodenní chalupářské lopotě. Je mu přes 75 a jeho unavenému srdci už k pravidelnému tlukotu dopomáhá malá krabička zašitá v hrudi. Pravou nohavici kalhot nepřirozeně nadouvají útroby sestouplé v důsledku desítky let zanedbávané kýly. U Lacigů se totiž tradovalo, že kdo šel „pod kudlu“, do roka zemřel. Každý je asi hrdina jen někdy a na něco. A když se děda nakonec k operaci odhodlal, bylo už srdce příliš slabé. I tak se mu podařilo přežít prognózy lékařů o dobrých 30 let.

Velkou zásluhu na tom měla, krom každodenní práce na čerstvém vendryňském vzduchu, i babička Helenka. Dnes jsou tomu přesně dva roky, co jsem ji na chalupě viděl naposledy. Pamatuji se, že to byl nadmíru slunečný den končícího babího léta. Ticho vzácného bezvětří rušilo jen bzučení vos vábených sladkou jablečnou šťávou vytékající z lisu. Babička i ve svých třiadevadesáti celý den neúnavně vykrajovala jadřince z padavek, louskala vlašáky a zpříjemňovala ostatním práci svým vyprávěním. Ponoukal jsem pamětnici mnoha dějinných zvratů minulého století k dalšímu vzpomínání v neblahé předtuše, že další příležitost k poslechu už možná nebude. Vyhrocený plebiscit a následné boje při dělení Těšínska po 1. světové válce, krátký zábor Polskem po „Mnichovu“ a následné přičlenění k „Rajchu“, konce války a komunistický převrat v roce 48 i náhlé probuzení z naivního snu roku 68, … To vše pro ni nebyly jen kapitoly z učebnice moderní historie tohoto kraje, ale zkrátka okolnosti, které často poměrně necitlivě zasáhly do života přímo ji nebo jejím blízkým. Ale to už je zase jiná pohádka…

Po dlouhých osmnácti letech odloučení už jsou zase spolu. Když je dobrá viditelnost a mraky letí nízko, můžete je z kopce nad chalupou zahlídnout, jak na svém zaoceánském parníku křižují oblohu. Děda, s cigaretou v koutku úst (neb v nebi už kouření neškodí), zrovna koření kuře v remosce, a babička strouhá okurku na salát. Však se sami podívejte, támhle nahoru!

31.8.2020  (upr. 4.9.2020)
Volné verše

Zaslechl jsem volné verše a ustrnul nad jejich krásou. Byly tak nespoutané, prosté vzájemného očekávání, nutnosti podřídit se jeden druhému v předepsaný soulad rýmu (lhostejno-li obkročmo, sdruženě či jinak).

Vzduch voněl po dešti.

Připlouvaly a zase mizely ve zdánlivě nahodilém sledu. A zpívaly. O životě, v detailech i celku, o chvíli i věčnosti.

Civěl jsem na ně v marné potřebě přijít na kloub jejich kráse. Nebyla ve shodě, souladu, rytmu. Vzpíraly se všem predikcím a očekáváním.

Byl jsem jimi znepokojen. Člověk po čase uspokojení odvykne nejistotě a pochyby jsou tou nejkratší cestou do pekel.

Zavrhnout bezpečí a řád prvků Védské metriky, pohrdnout poctivou krásou asonancí a rýmů... Jen pro dočasné poblouznění nepravidelnou poesií?

Na rýmovačky je přeci spoleh! Slova naplňují předem určená schémata, neporušitelná forma omezuje, zároveň však podněcuje k tvořivosti! Rigidní struktury projasňují tu neotřelé rýmy, onde pitoreskní zvukomalebnosti, jinde zas potměšilá, byť jen drobná rebélie proti pravidlům.

Nic z té cudné krásy volné verše neozdobí – jsou na to příliš volné! Oslňují čtenáře svou lascivní, prvoplánovou provokací, pozlátkem laciné a falešné svobody.

Je potřeba vymezit se proti volným veršům, které jako mor napadají srdce našich tvůrců a obracejí je od skutečných hodnot. Musíme kategoricky, s pádnou rozhodností, zakročit proti nezodpovědnému experimentu volného verše, než rozklíží po staletí budovaný řád naší poesie! Zastavme ony samozvané proroky dekadence, padlé anděly skutečné poesie, neschopné podřídit se zvyku, obětovat zlomek svobody pro blaho rýmu!

Pro blaho rýmu je totiž bezpodmínečně nutné dodržovat pravidla! Kým bychom byli bez všech těch jambů, trochejí a hexametrů? Zvěří bezbožně se oddávající smilstvu v předpraží ráje! I ta nejhloupější ovce v pastýřově stádě ctí sílu jeho hole a štěkot ovčáků, neb řád z nich plynoucí bachor jí plní a solí suché stvoly.

Bez pravidel stejně tak poesie mění se nutně v bezbřehý proud nesmyslnosti, žvást, brak!

Bez požehnání pravidel, bez svátosti omezení není krásy. Není volnosti!

Zastavme volné verše, než ovládnou naše srdce!

Zastavme volné verše!

25.9.2019
Sychravo

Nad lesem stoupá dým,

upíjí z kaluží,

ztrácí se v oblacích,

do světa navrací

sychravo.

 

Štiplavý vlhký chlad

zalézá pod kabát.

Po oknech kreslí mráz,

uvnitř i kolem nás

sychravo.

 

Končí se čas radovánek,

les se chystá na zimní spánek.

9.8.2019
Skřítci

Kam jste mi zmizeli

moji malí skřítci?

Kam vás lišky vzaly,

malí budulínci?

 

Tak dlouho chodím lesem

chodím lesem

lesem

Už ani nevím, kde jsem

nevím, kde jsem

kde jsem

 

Kolem jenom stromy

a kapradí

kapradí.

Ale nikdo, kdo mi

poradí

prozradí.

 

Cestu ven

nevidím žádnou.

Mlha přede mnou

a mlha za mnou.

 

Zase klopýtám přes bludné kořeny,

už zase klopýtám.

 

Kam jste mi zmizeli

moji malí skřítci?

Kam vás jezinky vzaly

malí pacholíčci?

31.3.2019
Šedivý vlas

Našla sis lásko první šedivý vlas.

Stříbrné smítko, co z hlavy nejde střást.

Prosím, nesnaž se ho skrýt,

vytrhnout či přebarvit.

Jen ať tě zdobí

ten vlásek popelový.

 

Našla sis lásko druhý šedivý vlas.

Důvěrný vzkaz, co poslal ti sám čas.

Píše, že nestojí, že kráčí,

tak nesnaž se ho přechytračit.

Jen ať tě zdobí,

pramínek popelový.

 

Našla sis lásko třetí šedivý vlas.

Možná ti přijde, že dříve všechno šlo snáz.

Věř mi, je to jenom zdání.

Skryj svou hlavu do mých dlaní.

Jen ať tě zdobí

copánek popelový.

 

Našla sis lásko poslední hnědý vlas…

 

1.1.2019
Starý pes

Ve stínu svého kotce

hledím krotce

na misku granulí.

 

S pocitem lovce

číhám na pohovce

a nevím, vstanu-li.

 

Tak dejte mi kost!

Já s kotcem jsem srost!

S kotcem - srost jsem!

 

Ze stínu svého kotce

hledím krotce

na feny.

 

(Čím dál víc)

podobám se fotce

svého otce,

životem znavený.

 

Tak dejte mi kost!

Já s kotcem jsem srost!

S kotcem - srost jsem!

 

Jsem starý pes,

vajgly strkám si do kapes

a kouřím, až když se setmí.

 

Granule snídám,

pusu si hlídám

před svými dětmi.

 

Jsem starý pes,

skrz mříže rez,

koukám, jak venku si toulaví psi

plní svý toulavý sny.

 

S kotcem - srost jsem!

 

Douška (v A dur):

Rostou mi zuby moudrosti,

postím se šunkou od kosti.

Těším se z malých radostí

a jsem s tím vcelku zadosti.

Bez starostí, bez starostí…

 

Hostím si svoje úzkosti,

stresem se bráním lenosti.

Od žádostí se oprostím

a jsem s tím vcelku zadosti.

Bez starostí, bez starostí…

 

15.11.2018
Udatný rytíř

Udatný rytíř

na rotopedu.

Nocí se řítí,

cíl stále vpředu.

 

Cíl jeho pouti,

fata morgána.

Udatný rytíř

bojí se rána.

 

Udatný rytíř

na rotopedu.

Nocí se řítí,

srdce má z ledu.

 

Na tisíc dílů,

nohy z olova.

Už nemá sílu

začínat znova.


Jeď, tak jeď!

Za zády vlci vyjí.

Už se neohlížej.

 

Jeď, tak jeď!

Pod koly klubka zmijí.

A zemská tíže.

 

Jeď, tak jeď!

Na nic už nečekej

a jeď si, kam chceš!

 

Jeď, tak jeď.

Možná, že sám před sebou

jednou ujedeš!

 

Udatný rytíř,

sklopené hledí.

Nocí se řítí,

do sebe hledí.

 

Za sebou spoušť

a spálená zem.

Jen zmáčknout spoušť

a čert ho vem.

 

Udatný rytíř

na rotopedu.

Nocí se řítí,

cíl stále vpředu.

 

Na horizontu

hvězdy už blednou,

zatím co on tu

nesmí sesednout.

7.11.2018
Koupil jsem v Tescu

Koupil jsem v Tescu

uzenou tresku.

Nejlepší v Česku!

(psali to v nedělním Blesku)

7.11.2018
Dopis v lahvi

Náš záchranný člun

je více než-li pln,

v záři bílých vln

se topí pevnost Eutopa.

 

Zástupy trosečníků

valí se z Titaniku.

Snad někdo podá ruku.

A po nás potopa…

 

Stádo ovcí

bloudí v kopcích,

hledá stéblo spásné.

 

Však všechna stébla

už jsme spásli.

Poslední ať zhasne…

 

Plujem spolu

po obzoru

na plastovém voru.

Bájná Atlantida pod námi.

 

Pod vrstvou igelitu,

snad jednou objeví tu,

pár seschlých trilobitů

s velkými hlavami.

 

Stádo ovcí

na ledovci,

voda už se vaří.

 

Nejdřív půjdou

ženy, děti,

nakonec staří.

 

Jenže můj táta, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“

A já taky, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“

A mý děti, zpívaj si, zpívaj: „It´s my life!“

 

Ale co tady jednou zbude,

když tuhle píseň už zpívaj si všude?

Co tady po nás zůstane,

až velká voda opadne?

 

7.11.2018
Quijo tam!

Na plátně se mihotá

příběh Dona Quijota.

Lidi v sále se chichotaj,

Jen já křičím: "hele, ticho tam!"

 

Když na plátně se mihotá

příběh Dona Quijota.

Jen já chápu ten jinotaj,

tohle je příběh mýho života.

2.11.2018
Zástupy tupých

 

Zástupy tupých jdou,

do kroku písně své zpívají.

Jdou, jedna za druhou,

k pokroku stádo své vzývají.

 

Pravidelné rozestupy

a úderná hesla.

Odhodlaný pohled supí,

jdou se chopit vesla.

(kormidelník zůstává?)

 

Teď my! Teď my! Do tmy!

Teď my! Teď my! Do tmy!

Společně jdeme, já i ty,

v zástupu stupidity…

 

13.3.2018
Hroši (gangsta-blues)

Hrosi.JPG

 

Hroši, hroši

jsou hodně tvrdý hoši.

Kdo se s nima nekámoší,

ten skončí na dně v koši.

Jako pomačkaný papír,

ať jsi slon a nebo tapír.

 

Hroši, hroši

jsou hodně tvrdý hoši.

Kam tahle hroší parta vkročí,

všechno je o dost plošší.

Dej si bacha hroši jdou,

vše co maj′ v cestě zválcujohou.

 

Hroši, hroši

jsou hodně tvrdý hoši.

Ať jdou savanou či pouští,

únavu si nepřipouští.

Nikdy nedostanou úžeh,

ochrání je hroší kůže.

 

22.12.2017
Bude ticho

I.

Až kola se zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až závity zrezaví,

a smyjí se tištěné spoje.

 

Až repráky přestanou ječet

a displeje přestanou blikat.

Až všechny naše prohlížeče

se ponoří do ticha.

Bude ticho...

 

II.

I vítr se utiší,

a řeky přestanou téct.

Lidé v tom tichu uslyší

slova písně, co chce je vést.

 

Nebude tam, ani zpět,

nebude nahoře, ani dole.

Ticho zaplaví celý svět,

a nejmíň dalších sto let

Bude ticho…

 

III.

Před tichem nebude kam jít,

ni na západ, ani na východ.

Všude zavládne tichý klid.

Nic už nepřekřičí to ticho.

 

Lidé v tom tichu uslyší,

to, co nelze říci slovy.

Malí stejně jak nejvyšší

z myslí shodíme své okovy.

Bude ticho…

 

IV.

Až se kola zastaví,

až vypnou se hlučné stroje.

Až pomine bezpráví,

a skončí se zbytečné boje.

 

Pak se chytneme za ruce

a budeme spolu mlčet.

Bude to malá tichá revoluce,

revoluce bez puče.

Jenom ticho…

 

----------------------------------------

 

V.

Časem děti se osmělí,

budou šeptat, že ticho je tísní.

Pak se přidaj i dospělí

proroci s falešnou na rtech písní.

 

A dřív než se nadějem,

budem v pěst zase svírat ruku.

A bez tiché naděje

svět zas utopí se v hluku.

Nebude ticho.

9.5.2015
Je jaro (shovívavá)

Islámský stát,

nechává mě spát.

Jen ať si kluci hrají,

mně se o holkách sny zdají.

Je totiž jaro,

konečně jaro.

 

O Boko Haram,

já se nestarám.

Ani Íránský atom,

fakt nestojí mi za to.

Je totiž jaro,

konečně jaro.

 

Nepál mně nepálí,

svět tiše pozoruji zpovzdálí.

Pod rozkvetlou třešní,

si čtu noviny dnešní.

Je jaro.

 

Ani ten Putin,

mně nezarmutí.

Jen ať si Ukrajinu ukrajuje,

co na tom sejde, mně dobře tu je.

Je totiž jaro,

konečně jaro.

 

No ani Zeman,

vliv na to nemá.

Jen ať si svoje moudra prohlašuje,

mně to vážně vůbec nevzrušuje.

Je totiž jaro,

Konečně jaro.

 

Nepál mně nepálí,

svět tiše pozoruji zpovzdálí.

Živelné pohromy a války,

ke mně nedolehnou z dálky.

Je jaro.

11.2.2015
Žáby (sebezpytná agitka zřizovatele Zverimexu)

Složil jsem píseň o svých žábách,

i v lepších kapelách se to někdy stává,

když dojdou vznešená témata,

na řadu přichází zvířata.

 

Složil jsem píseň o svých žábách,

nezvyklé téma, tak trochu váhám,

zda jde o znak originality nebo tvůrčí krize,

zda jsem ji napsal pro radost, anebo pro peníze.

 

Složil jsem píseň o svých žábách,

kterou Vám tímto k posouzení předkládám.

Berte ji, prosím, Vážení,

jen jako malé zpestření.

 

Zpestření všední života nudy,

praktickou radu, když nevíte kudy.

Když se Vám život zadrhává,

nevěšte hlavu, svěřte ho žábám.

 

Když Vás osud krutě ničí,

šéf na Vás křičí, když je všechno… ničím.

Když se k Vám štěstí točí zády,

berte to v klidu a kupte si žáby.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Kupte si žáby!

(scénická pozn.: tento refrén nutno interpretovat naléhavě a opakovaně, tj. min. 8x)

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Složil jsem píseň o svých žábách,

kterým teď prostřednictvím televizních obrazovek mávám.

 

10.2.2015
Sele (pig-pop)

V domečku žilo si sele,

mělo se náramně vesele-le-le-le.

Málokdy vstalo z postele,

po těle smrdělo kysele-le-le-le.

 

Sele,

od ocásku k rypáčku.

Celé sele,

smrdělo to, smrdělo

celé.

 

Až jednou to sele z postele vstalo,

Studenou vodou se osprchovalo.

 

V domečku žilo si sele,

mělo se náramně vesele-le-le-le.

A to je konec, přátelé,

teď už je to sele studené, le-le-le-le.

9.2.2015
Raffi (óda na krk)

Žirafa dlouhokrká

po sodovce dlouho krká.

Bublinkám to trvá chvíli,

nežli dojdou krkem k cíli.

 

Raffi, sen všech upíru,

šálu štrykuje si na míru.

A je to sranda na žíněnce,

když má metat kotrmelce.

 

Raffi, Raffi, Raffička,

naše žirafičí holčička.

S hlavou pořád v oblacích,

nikdy úsměv z pysků neztrácí.

 

Raffi, rafinovaná (jako cukr z řepy)

flekatě pomalovaná (je pořád happy)

Život bere s nadhledem.

hravě zvládne, co my nesvedem′.

9.2.2015
Bílé myši (grunge-Ementál)

Když chcete vidět bílé myši,

musíte být, na mou duši,

hodně tiší.

 

Ony totiž bílé myši,

na mou duši, zatraceně

dobře slyší.

 

Mají k tomu na hlavě dvě velké uši

a tak každé nebezpečí hned vytuší.

 

V okamžiku, bílé myši,

schovají se do svých skrýší.

 

 

V podzemních dírách dají si sýra

a až do rána pískají si písničky svý.

 

V podzemních dírách už muzika hřímá.

Tak přilož ucho k díře, ať taky víš (ou jé),

že myší underground fakt báječně zní.

9.2.2015
Komáří (zamilovaná)

Na tváři mě poštípali komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc.

A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.

 

Co se mi nedaří,

je zapomenout

na tvou krásnou tvář,

 

když bzukot komáří

mne ze sna budí,

v okně luny zář

 

mi v srdci rozzáří

ten lásky plamen,

není větší žhář,

 

taktak se podaří

mi ukrýt hlavu

do tmy pod polštář.

 

Kde na tváři mě neštípají komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc.

A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.

 

Rostou mi zuby moudrosti,

pro blbosti se nezlostím,

postím se šunkou od kosti,

ctnosti se bráním leností,

hostím si svoje úzkosti,

od žádostí se oprostím

a mou jedinou starostí

jsou moje zuby moudrosti.

 

12.12.2013
Seznamovací (tango)

Chtěl bych se umět seznamovat.

S lidma, které ještě neznám.

Známosti navazovat.

Mít jich brzy plný seznam.

 

Chtěl bych mít hromadu známých.

Však místo toho jsem jen sám.

Já zkrátka v seznamování

se asi vůbec nevyznám.

- - -

Měl bych si asi nastudovat,

jak se zbavit svého studu.

Tolik se nestrachovat,

že někde říznu si ostudu.

 

Vypil jsem studnu poznání,

však furt jsem čumák studený.

Holt zkrátka seznamování,

asi není mi souzený.

- - -

pa-pa-pá-padada

5.12.2013
V Africe (demografická odrhovačka)

 

V Africe lidí je spousta,

protože pořád jen se mají rádi.

Na oběd dají si chrousta

a potom zase jen se mají rádi.

V Africe lidí je spousta.

 

V Asii lidí jsou mraky,

protože se mají rádi taky.

Mají tam přecpaný vlaky,

protože se mají rádi taky.

V Asii lidí jsou mraky.

 

A Evropané vymírají,

protože vůbec se nemají rádi.

Antikoncepci užívají,

anebo vůbec se nemají rádi.

Evropané vymírají.

 

V Africe, staří i mladí,

pořád jen chtěj se mít rádi.

Ač jim tam nemoci řádí,

pořád chtěj jenom šoustat

V Africe lidí je spousta.

 

5.12.2013  (upr. 11.2.2015)
Labutě trhají se z opratí (povodňová rozvaha)

 

Labutě trhají se z opratí,

v nozdrách cítí vůni dálek.

Splynout s proudem, už se nevrátit.

jako rozmočený nedopalek.

Labutě trhají se z opratí,

kdesi v dálce na nebi se blýsklo.

Labutě trhají se z opratí

a moře nikdy nebylo tak blízko.

 

Labutě trhají se z opratí

a město potápí se do tmy.

Když se z lásky touha vytratí,

možná na čase je zvednout kotvy.

Labutě trhají se z opratí,

vítr vymetá jim z peří špínu.

Labutě trhají se z opratí.

Tak proč cítit vinu, proč cítit vinu?

 

Tak se trmácel světem,

jak zbloudilá střela,

však jen jedna písnička

v hlavě mu zněla.

A nezmizela,

aspoň nikdy ne zcela,

Santiago de Compostela.


Tak se trmácel světem,

a ač dělal, co dělal,

velká černá díra

v hrudi mu zela.

A nezmizela,

aspoň nikdy ne zcela,

Santiago de Compostela.

 

Labutě trhají se z opratí,

voda podemílá mělké břehy.

To, co před chvílí už neplatí,

vždyť láska popravuje zběhy.

Labutě trhají se z opratí,

jedna za druhou mizí mi v dálce.

Labutě trhají se z opratí.

Labutě trhají se z opratí.

 

6.2.2013
Pastelkou na papír

Pastelkou na papír

nakreslím malou holubičku

pod nápis: Ať žije mír!

pak přilepím to na dřevěnou tyčku a z balkónu vyvěsím a

budu zpívat si tuhle písničku

a i když svět nezměním,

nevadí, aspoň nelením.

 

Ó lalalalalala,

já mám rád kreslení.

 

(text písně pro skupinu Luxus)

21.1.2013  (upr. 22.1.2013)
Dítě

Užasle civěl na bílý uzlíček vyplňující sotva třetinu dětské postýlky. Dítě - Moje dítě - opakoval si v duchu a přitom se usilovně snažil navodit si pocit patřičného dojetí, který se však z neznámých příčin ne a ne dostavit. Tupé prázdno jeho hlavy tak pozvolna zaplňovaly nepřipravenéhonejrůznější obavy, vesměs iracionální, které ho škrtily jako krajková šněrovačka novorozeně. Ačkoli se na otcovskou roli poctivě připravoval přes osm měsíců, musel si připustit, že čerstvě nabytá zodpovědnost za cizí život jej zastihla zcela nepřipraveného.

Z existencionálních úvah novopečeného tatínka zakrátko vyrušil pronikavý ryk, vycházející jakoby zpoza postýlky, který postupně nabýval na frekvenci i síle. Když se opatrně nahnul nad postýlku ve snaze dopátrat se jeho zdroje, s údivem zjistil, že všechen ten kravál vychází z miniaturních úst dítěte. Co ale s tím? Obyčejně by v takové situaci přiskočila maminka, vzala dítě do náruče a během chvíle jej utišila požadovanou dávkou mléka. Jenomže maminka si v této povídce nepřála být - prý, že mateřství (a kojení zvlášť!) jest výsostně intimní záležitostí v životě ženy, kterou neradno snižovat laciným exhibováním před čtenáři této pokleslé revue. A navíc prý po porodu ještě všechno neshodila. A tak musel malého křiklouna utišit sám.

Ale jak? Bezradně přešlapoval u postýlky v naději, že řvaní prcka časem omrzí. Tento přístup však selhal, stejně jako houpání v náručí, dudlík, všeliké konejšivé zvuky a další způsoby doporučované odbornou literaturou, jejíž stohy se mu už půl roku kupily na nočním stolku. Ale zkuste si číst v leže moudra zkušených rodiček a neusnout při třetí větě…

Zoufalá situace volá po zoufalých činech, řekl si, a pustil se do zpěvu lidových písní. A ono to překvapivě zabralo! Ale jen co dozpíval, ujalo se zpěvu opět dítě a jímavý folklor vystřídal drásavý hardcore. A tak rychle spustil další - Černé oči - a poctivě odzpíval všechny sloky, přičemž v té poslední se, jako obvykle, neubránil slze dojetí. Leč ani krutý osud naverbovaných chlapců malého křiklouna neobměkčil - nenasytné dítě si žádalo další. A tak zpíval - jednu za druhou, tu dětskou, tu zamilovanou, občas nějakou koledu, pečbuřťáckou nebo do pochodu - písně dávno nezpívané, o kterých už skoro zapomněl, že je zná. A dítě spalo. Ale jen na chvíli přestal, aby nabral dech a rozmyslel další repertoár, v ten okamžik novorozeně otevřelo oči a vzápětí i ústa.

Časem mu docházely nápady, zkusil tedy zrecyklovat něco ze začátku uspávání, ale prvotní úspěch se nedostavil - progresivní vkus dítěte si žádal stále nové, dosud neslyšené. A tak mu nezbylo, než začít si písně vymýšlet. Jelikož neměl v tomto oboru velké zkušenosti, jeho prvotiny za mnoho nestály, protože zněly jako nepovedené napodobeniny těch lidových, a taky kritika na nich nenechala nit suchou. Však tatínkova nezdolná touha utišit spolu s důsledným pedagogickým vedením utišovaného postupně vytříbily jeho kompoziční schopnosti na úroveň hitmakera.

A tak si spolu spokojeně hospodařili, děťátko hojně spalo - to jak tatínek vypouštěl do světa jednu pecku za druhou. Jedna z nich, myslím, že byla zrovna o lásce, doputovala až do ucha souseda - shodou okolností věhlasného hudebního producenta, který uhranut její dokonalostí, rozhodl se nahrát ji a zpeněžit. A jelikož to byl skutečně věhlasný producent, píseň zakrátko zněla ze všech reprobeden, díky čemuž tatínek nejenže pohádkově zbohatl, ale hlavně už nemusel zpívat - stačilo pustit rádio.

To už se na to maminka nevydržela dívat, nakojila vyhladovělé dítě a vyhubovala tatínkovi, že by se místo toho fantazírování mohl aspoň chvíli o mimino postarat, krom toho že ta pointa beztak nedává valného smyslu. To musel tatínek uznat, i když si pro sebe pomyslel, že mu maminka jenom nepřeje jeho závratně rozjetou hudební dráhu, patrně pro ty náruživé fanynky.

Dítě mezitím dosálo a usnulo. Uložili ho zpátky do postýlky a společně sledovali, jak se na jeho tvářičce objevil první náznak úsměvu.

 



⇡nahoru⇡