|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 1. 2025 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
Pastelkou na papír (poezie, peterkey) • Labutě trhají se z opratí (povodňová rozvaha) (poezie, peterkey) • V Africe (demografická odrhovačka) (poezie, peterkey) • Seznamovací (tango) (poezie, peterkey) • zuby moudrosti (stomatologické boogie) (poezie, peterkey) • Komáří (zamilovaná) (poezie, peterkey) • Bílé myši (grunge-Ementál) (poezie, peterkey) • Raffi (óda na krk) (poezie, peterkey) • Sele (pig-pop) (poezie, peterkey) • Žáby (sebezpytná agitka zřizovatele Zverimexu) (poezie, peterkey) • Bude ticho (poezie, peterkey) • Hroši (gangsta-blues) (poezie, peterkey ) • Zástupy tupých (poezie, peterkey) • Quijo tam! (poezie, peterkey) • Dopis v lahvi (poezie, peterkey) • Udatný rytíř (poezie, peterkey) • Starý pes (poezie, peterkey) • Šedivý vlas (poezie, peterkey) • Skřítci (poezie, peterkey) • Sychravo (poezie, peterkey) • Volné verše (poezie, peterkey) • Lodivod (poezie, peterkey) • Presley (poezie, peterkey) • Zarezlý výhybky (poezie, peterkey) • Pavouk z Číny (poezie, peterkey) • Slepý pastýř (poezie, peterkey) • Volavky (poezie, peterkey) | |
|
U Trojské lávky,
tam, kde se voda čeří
šedé volavky
číhají na večeři.
I já tu s nima
hladinu řeky střežím.
Naše dnešní hostina:
pstruzi a jeseteři.
Čekáme tiše,
stejně jak plyne řeka.
Vlny semiše,
živel, co z kopců stéká.
A drolí skály,
do celého světa je vyváží.
Tam kdesi v dáli
jsou ozdobou zlatavých pláží.
Jako ten písek,
obroušený z pohoří,
vždy doplaví se
nakonec až do moří.
I nás tu čeká
jen ta jedna jednosměrná cesta.
Snad do daleka,
snad zvládnem všechny bouře přestát.
Jak lososi tažní,
ti mořští tuláci,
když věkem zvážní,
do rodných vod se vrací.
I my spolu
už čekáme tu na znamení,
kdy proti proudu
se vydat zpátky ku prameni.
Někdy je té vody,
najednou víc, než třeba.
Ničí, bere, škodí,
než do země se vstřebá.
Když pak opadne,
srdce se svírá při té zkáze.
Snad spolu zvládnem
opravit protržené hráze.
Milé volavky,
držte se ve své stráži.
U Trojské lávky,
ať vám Vltava chutně vaří.
Den dohasíná,
už spěchám domů na večeři.
Dnešní hostina:
Sardinky v tomatě a pak alou do peřin! |
|
|
Zas stíny stádo obchází, od lesa vane strach. Psí světla bloudí po mlází, štěkají na poplach.
Zas rudě planou červánky v předtuše hrůzných chvil. Špatně to končí s beránky, když právu dojde sil.
Zas temně voda hučí, v bílé pěně peřejí. Kdo sem vpustil smečku vlčí, kdo otevřel dveře jí?!
Slepý pastýř nese vinu, tvrdě dřímá v bodláčí. Nerozpoznal ve svém synu vlka v rouše beránčím.
Slepý pastýř je tím vinen, že se nepostavil zlu. Omámený sladkým vínem přeslech štěkot věrných psů. - - - - - Oči vyhaslé už nebolí to proč srdce krvácí. Slepý pastýř, sám, jen o holi, se krajem trmácí.
A hledá stádo splašené, rozuteklé do všech stran. Kdo jen mu smutek zažene, kdo zbaví jej na srdci ran?
Nechtěl kráčet hlavní třídou, neměl záda hrbatá. Napsali mu mastnou křídou bílý nápis na vrata:
Tady žil a tady dožil zloděj veršů a pastýř stád. Terpentýn si vstříkl do žil, by se vlků přestal bát.
Tady žil a tady dožil slepý pastýř lidských stád. Ustaranou hlavu složil, když beránky spočítal.
Jeho ovčácký pes věrný už ho ze sna nevzbudí. Marně vráží do lucerny, marně cloumá osudím… |
|
|
Samočinný pavouk z Číny pochytal nás do své pavučiny.
Neuronovými vlákny svými, střeží všechny naše činy. |
|
|
Vymlácený sklíčka z vitráží, a mříže rezavý. Starý oprýskaný nádraží, kde vlak už nestaví.
Vajgly v květináčích a tuny prachu na římsách. Zarezlý výhybky, tvý starý sny, spí utopený v kopřivách.
Kolikrát sis duši spálil, když´s ty sny chtěl vyrvat ven? Kolikrát se jiní smáli tvýmu boji s osudem.
Kolikrát se jiní smáli a tak ses tomu taky smál. Nikdo jinej než ty neví, proč jsi to tenkrát vzdal.
Nikdy nedoženeš zpoždění, který tvůj vlak nabral. Stojíš sám na kusý koleji, (tam) kde už tvůj děda stál.
A čekáš, až se tě někdo zeptá, nač vlastně ještě čekáš. Ale pořád se tě nikdo neptá, tak tady čekáš dál.
Zažloutlý jízdní řády, co už dávno neplatí. Nepoznáš už estakády, co se v dálce klikatí.
Jen vajgly v květináčích a tuny prachu na římsách. Zarezlý výhybky, tvý starý sny, spí utopený v kopřivách.
|
|
|
Tak dlouho jsem šel, až jsem sešel. Tak promiň, lásko, že jsem z toho trochu přešlý.
Ale není to tak zlý, abych se z toho věšel. Tyhle myšlenky mě naštěstí už přešly.
Tak dlouho jsem stál, až jsem dostál všem tvým očekáváním.
Teď bych se rád trochu dospal. Schovej mě do svých dlaní. |
|
|
Když ti vítr loď rozkymácí, uprostřed divokých vod. Když se ti maják v mracích ztrácí, jsem tu já, tvůj lodivod.
Jsem tu já, kdo navede tvou bárku k cíli. Já, kdo skasá plachty, vítr sílí. Já, kdo každou bouří provede tě. Já, kdo miluje tě. Já, kdo miluje tě.
Když ti voda podpalubí smáčí, rychle popadnu džber. Když se ti na kompasu střelka protáčí, jen já ti ukážu směr.
Jsem tu já, kdo navede tvou bárku k cíli. Já, kdo skasá plachty, vítr sílí. Já, kdo každou bouří provede tě. Já, kdo miluje tě. Já, kdo miluje tě.
Až utopíš se v temné noci, má světlice nebe rozzáří. Jen se mnou můžeš šťastná plout. Jenom se mnou budeš šťastná plout. Jenom se mnou musíš šťastná plout! |
|
|
Zaslechl jsem volné verše a ustrnul nad jejich krásou. Byly tak nespoutané, prosté vzájemného očekávání, nutnosti podřídit se jeden druhému v předepsaný soulad rýmu (lhostejno-li obkročmo, sdruženě či jinak). Vzduch voněl po dešti. Připlouvaly a zase mizely ve zdánlivě nahodilém sledu. A zpívaly. O životě, v detailech i celku, o chvíli i věčnosti. Civěl jsem na ně v marné potřebě přijít na kloub jejich kráse. Nebyla ve shodě, souladu, rytmu. Vzpíraly se všem predikcím a očekáváním. Byl jsem jimi znepokojen. Člověk po čase uspokojení odvykne nejistotě a pochyby jsou tou nejkratší cestou do pekel. Zavrhnout bezpečí a řád prvků Védské metriky, pohrdnout poctivou krásou asonancí a rýmů... Jen pro dočasné poblouznění nepravidelnou poesií? Na rýmovačky je přeci spoleh! Slova naplňují předem určená schémata, neporušitelná forma omezuje, zároveň však podněcuje k tvořivosti! Rigidní struktury projasňují tu neotřelé rýmy, onde pitoreskní zvukomalebnosti, jinde zas potměšilá, byť jen drobná rebélie proti pravidlům. Nic z té cudné krásy volné verše neozdobí – jsou na to příliš volné! Oslňují čtenáře svou lascivní, prvoplánovou provokací, pozlátkem laciné a falešné svobody. Je potřeba vymezit se proti volným veršům, které jako mor napadají srdce našich tvůrců a obracejí je od skutečných hodnot. Musíme kategoricky, s pádnou rozhodností, zakročit proti nezodpovědnému experimentu volného verše, než rozklíží po staletí budovaný řád naší poesie! Zastavme ony samozvané proroky dekadence, padlé anděly skutečné poesie, neschopné podřídit se zvyku, obětovat zlomek svobody pro blaho rýmu! Pro blaho rýmu je totiž bezpodmínečně nutné dodržovat pravidla! Kým bychom byli bez všech těch jambů, trochejí a hexametrů? Zvěří bezbožně se oddávající smilstvu v předpraží ráje! I ta nejhloupější ovce v pastýřově stádě ctí sílu jeho hole a štěkot ovčáků, neb řád z nich plynoucí bachor jí plní a solí suché stvoly. Bez pravidel stejně tak poesie mění se nutně v bezbřehý proud nesmyslnosti, žvást, brak! Bez požehnání pravidel, bez svátosti omezení není krásy. Není volnosti! Zastavme volné verše, než ovládnou naše srdce! Zastavme volné verše! |
|
|
Nad lesem stoupá dým, upíjí z kaluží, ztrácí se v oblacích, do světa navrací sychravo.
Štiplavý vlhký chlad zalézá pod kabát. Po oknech kreslí mráz, uvnitř i kolem nás sychravo.
Končí se čas radovánek, les se chystá na zimní spánek. |
|
|
Kam jste mi zmizeli moji malí skřítci? Kam vás lišky vzaly, malí budulínci?
Tak dlouho chodím lesem chodím lesem lesem Už ani nevím, kde jsem nevím, kde jsem kde jsem
Kolem jenom stromy a kapradí kapradí. Ale nikdo, kdo mi poradí prozradí.
Cestu ven nevidím žádnou. Mlha přede mnou a mlha za mnou.
Zase klopýtám přes bludné kořeny, už zase klopýtám.
Kam jste mi zmizeli moji malí skřítci? Kam vás jezinky vzaly malí pacholíčci? |
|
|
Našla sis lásko první šedivý vlas. Stříbrné smítko, co z hlavy nejde střást. Prosím, nesnaž se ho skrýt, vytrhnout či přebarvit. Jen ať tě zdobí ten vlásek popelový.
Našla sis lásko druhý šedivý vlas. Důvěrný vzkaz, co poslal ti sám čas. Píše, že nestojí, že kráčí, tak nesnaž se ho přechytračit. Jen ať tě zdobí, pramínek popelový.
Našla sis lásko třetí šedivý vlas. Možná ti přijde, že dříve všechno šlo snáz. Věř mi, je to jenom zdání. Skryj svou hlavu do mých dlaní. Jen ať tě zdobí copánek popelový.
Našla sis lásko poslední hnědý vlas…
|
|
|
Ve stínu svého kotce hledím krotce na misku granulí.
S pocitem lovce číhám na pohovce a nevím, vstanu-li.
Tak dejte mi kost! Já s kotcem jsem srost! S kotcem - srost jsem!
Ze stínu svého kotce hledím krotce na feny.
(Čím dál víc) podobám se fotce svého otce, životem znavený.
Tak dejte mi kost! Já s kotcem jsem srost! S kotcem - srost jsem!
Jsem starý pes, vajgly strkám si do kapes a kouřím, až když se setmí.
Granule snídám, pusu si hlídám před svými dětmi.
Jsem starý pes, skrz mříže rez, koukám, jak venku si toulaví psi plní svý toulavý sny.
S kotcem - srost jsem!
Douška (v A dur): Rostou mi zuby moudrosti, postím se šunkou od kosti. Těším se z malých radostí a jsem s tím vcelku zadosti. Bez starostí, bez starostí…
Hostím si svoje úzkosti, stresem se bráním lenosti. Od žádostí se oprostím a jsem s tím vcelku zadosti. Bez starostí, bez starostí…
|
|
|
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, cíl stále vpředu.
Cíl jeho pouti, fata morgána. Udatný rytíř bojí se rána.
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, srdce má z ledu.
Na tisíc dílů, nohy z olova. Už nemá sílu začínat znova. Jeď, tak jeď! Za zády vlci vyjí. Už se neohlížej.
Jeď, tak jeď! Pod koly klubka zmijí. A zemská tíže.
Jeď, tak jeď! Na nic už nečekej a jeď si, kam chceš!
Jeď, tak jeď. Možná, že sám před sebou jednou ujedeš!
Udatný rytíř, sklopené hledí. Nocí se řítí, do sebe hledí.
Za sebou spoušť a spálená zem. Jen zmáčknout spoušť a čert ho vem.
Udatný rytíř na rotopedu. Nocí se řítí, cíl stále vpředu.
Na horizontu hvězdy už blednou, zatím co on tu nesmí sesednout. |
|
|
Náš záchranný člun je více než-li pln, v záři bílých vln se topí pevnost Eutopa.
Zástupy trosečníků valí se z Titaniku. Snad někdo podá ruku. A po nás potopa…
Stádo ovcí bloudí v kopcích, hledá stéblo spásné.
Však všechna stébla už jsme spásli. Poslední ať zhasne…
Plujem spolu po obzoru na plastovém voru. Bájná Atlantida pod námi.
Pod vrstvou igelitu, snad jednou objeví tu, pár seschlých trilobitů s velkými hlavami.
Stádo ovcí na ledovci, voda už se vaří.
Nejdřív půjdou ženy, děti, nakonec staří.
Jenže můj táta, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“ A já taky, zpívá si, zpívá: „It´s my life!“ A mý děti, zpívaj si, zpívaj: „It´s my life!“
Ale co tady jednou zbude, když tuhle píseň už zpívaj si všude? Co tady po nás zůstane, až velká voda opadne?
|
|
|
Na plátně se mihotá příběh Dona Quijota. Lidi v sále se chichotaj, Jen já křičím: "hele, ticho tam!"
Když na plátně se mihotá příběh Dona Quijota. Jen já chápu ten jinotaj, tohle je příběh mýho života. |
|
|
Zástupy tupých jdou, do kroku písně své zpívají. Jdou, jedna za druhou, k pokroku stádo své vzývají.
Pravidelné rozestupy a úderná hesla. Odhodlaný pohled supí, jdou se chopit vesla. (kormidelník zůstává?)
Teď my! Teď my! Do tmy! Teď my! Teď my! Do tmy! Společně jdeme, já i ty, v zástupu stupidity…
|
|
|
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Kdo se s nima nekámoší, ten skončí na dně v koši. Jako pomačkaný papír, ať jsi slon a nebo tapír.
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Kam tahle hroší parta vkročí, všechno je o dost plošší. Dej si bacha hroši jdou, vše co maj′ v cestě zválcujohou.
Hroši, hroši jsou hodně tvrdý hoši. Ať jdou savanou či pouští, únavu si nepřipouští. Nikdy nedostanou úžeh, ochrání je hroší kůže.
|
|
|
I. Až kola se zastaví, až vypnou se hlučné stroje. Až závity zrezaví, a smyjí se tištěné spoje.
Až repráky přestanou ječet a displeje přestanou blikat. Až všechny naše prohlížeče se ponoří do ticha. Bude ticho...
II. I vítr se utiší, a řeky přestanou téct. Lidé v tom tichu uslyší slova písně, co chce je vést.
Nebude tam, ani zpět, nebude nahoře, ani dole. Ticho zaplaví celý svět, a nejmíň dalších sto let Bude ticho…
III. Před tichem nebude kam jít, ni na západ, ani na východ. Všude zavládne tichý klid. Nic už nepřekřičí to ticho.
Lidé v tom tichu uslyší, to, co nelze říci slovy. Malí stejně jak nejvyšší z myslí shodíme své okovy. Bude ticho…
IV. Až se kola zastaví, až vypnou se hlučné stroje. Až pomine bezpráví, a skončí se zbytečné boje.
Pak se chytneme za ruce a budeme spolu mlčet. Bude to malá tichá revoluce, revoluce bez puče. Jenom ticho…
----------------------------------------
V. Časem děti se osmělí, budou šeptat, že ticho je tísní. Pak se přidaj i dospělí proroci s falešnou na rtech písní.
A dřív než se nadějem, budem v pěst zase svírat ruku. A bez tiché naděje svět zas utopí se v hluku. Nebude ticho. |
|
|
Složil jsem píseň o svých žábách, i v lepších kapelách se to někdy stává, když dojdou vznešená témata, na řadu přichází zvířata.
Složil jsem píseň o svých žábách, nezvyklé téma, tak trochu váhám, zda jde o znak originality nebo tvůrčí krize, zda jsem ji napsal pro radost, anebo pro peníze.
Složil jsem píseň o svých žábách, kterou Vám tímto k posouzení předkládám. Berte ji, prosím, Vážení, jen jako malé zpestření.
Zpestření všední života nudy, praktickou radu, když nevíte kudy. Když se Vám život zadrhává, nevěšte hlavu, svěřte ho žábám.
Když Vás osud krutě ničí, šéf na Vás křičí, když je všechno… ničím. Když se k Vám štěstí točí zády, berte to v klidu a kupte si žáby. - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Kupte si žáby! (scénická pozn.: tento refrén nutno interpretovat naléhavě a opakovaně, tj. min. 8x) - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Složil jsem píseň o svých žábách, kterým teď prostřednictvím televizních obrazovek mávám.
|
|
|
V domečku žilo si sele, mělo se náramně vesele-le-le-le. Málokdy vstalo z postele, po těle smrdělo kysele-le-le-le.
Sele, od ocásku k rypáčku. Celé sele, smrdělo to, smrdělo celé.
Až jednou to sele z postele vstalo, Studenou vodou se osprchovalo.
V domečku žilo si sele, mělo se náramně vesele-le-le-le. A to je konec, přátelé, teď už je to sele studené, le-le-le-le. |
|
|
Žirafa dlouhokrká po sodovce dlouho krká. Bublinkám to trvá chvíli, nežli dojdou krkem k cíli.
Raffi, sen všech upíru, šálu štrykuje si na míru. A je to sranda na žíněnce, když má metat kotrmelce.
Raffi, Raffi, Raffička, naše žirafičí holčička. S hlavou pořád v oblacích, nikdy úsměv z pysků neztrácí.
Raffi, rafinovaná (jako cukr z řepy) flekatě pomalovaná (je pořád happy) Život bere s nadhledem. hravě zvládne, co my nesvedem′. |
|
|
Když chcete vidět bílé myši, musíte být, na mou duši, hodně tiší.
Ony totiž bílé myši, na mou duši, zatraceně dobře slyší.
Mají k tomu na hlavě dvě velké uši a tak každé nebezpečí hned vytuší.
V okamžiku, bílé myši, schovají se do svých skrýší.
V podzemních dírách dají si sýra a až do rána pískají si písničky svý.
V podzemních dírách už muzika hřímá. Tak přilož ucho k díře, ať taky víš (ou jé), že myší underground fakt báječně zní. |
|
|
Na tváři mě poštípali komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc. A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.
Co se mi nedaří,
je zapomenout
na tvou krásnou tvář,
když bzukot komáří
mne ze sna budí,
v okně luny zář
mi v srdci rozzáří
ten lásky plamen,
není větší žhář,
taktak se podaří
mi ukrýt hlavu
do tmy pod polštář.
Kde na tváři mě neštípají komáří a toho, co se nedaří je málo, ale bolí o to víc. A tak na tváři mám tři štípance komáří a výraz, že se nedaří mi vlastně skoro nic.
Rostou mi zuby moudrosti, pro blbosti se nezlostím, postím se šunkou od kosti, ctnosti se bráním leností, hostím si svoje úzkosti, od žádostí se oprostím a mou jedinou starostí jsou moje zuby moudrosti.
|
|
|
Chtěl bych se umět seznamovat. S lidma, které ještě neznám. Známosti navazovat. Mít jich brzy plný seznam.
Chtěl bych mít hromadu známých. Však místo toho jsem jen sám. Já zkrátka v seznamování se asi vůbec nevyznám. - - - Měl bych si asi nastudovat, jak se zbavit svého studu. Tolik se nestrachovat, že někde říznu si ostudu.
Vypil jsem studnu poznání, však furt jsem čumák studený. Holt zkrátka seznamování, asi není mi souzený. - - - pa-pa-pá-padada |
|
|
V Africe lidí je spousta, protože pořád jen se mají rádi. Na oběd dají si chrousta a potom zase jen se mají rádi. V Africe lidí je spousta.
V Asii lidí jsou mraky, protože se mají rádi taky. Mají tam přecpaný vlaky, protože se mají rádi taky. V Asii lidí jsou mraky.
A Evropané vymírají, protože vůbec se nemají rádi. Antikoncepci užívají, anebo vůbec se nemají rádi. Evropané vymírají.
V Africe, staří i mladí, pořád jen chtěj se mít rádi. Ač jim tam nemoci řádí, pořád chtěj jenom šoustat… V Africe lidí je spousta.
|
|
|
Labutě trhají se z opratí, v nozdrách cítí vůni dálek. Splynout s proudem, už se nevrátit. jako rozmočený nedopalek. Labutě trhají se z opratí, kdesi v dálce na nebi se blýsklo. Labutě trhají se z opratí a moře nikdy nebylo tak blízko.
Labutě trhají se z opratí a město potápí se do tmy. Když se z lásky touha vytratí, možná na čase je zvednout kotvy. Labutě trhají se z opratí, vítr vymetá jim z peří špínu. Labutě trhají se z opratí. Tak proč cítit vinu, proč cítit vinu?
Tak se trmácel světem, jak zbloudilá střela, však jen jedna písnička v hlavě mu zněla. A nezmizela, aspoň nikdy ne zcela, Santiago de Compostela. Tak se trmácel světem, a ač dělal, co dělal, velká černá díra v hrudi mu zela. A nezmizela, aspoň nikdy ne zcela, Santiago de Compostela.
Labutě trhají se z opratí, voda podemílá mělké břehy. To, co před chvílí už neplatí, vždyť láska popravuje zběhy. Labutě trhají se z opratí, jedna za druhou mizí mi v dálce. Labutě trhají se z opratí. Labutě trhají se z opratí.
|
|
|
Pastelkou na papír nakreslím malou holubičku pod nápis: Ať žije mír! pak přilepím to na dřevěnou tyčku a z balkónu vyvěsím a budu zpívat si tuhle písničku a i když svět nezměním, nevadí, aspoň nelením.
Ó lalalalalala, já mám rád kreslení.
(text písně pro skupinu Luxus) |
|
⇡nahoru⇡ |
